Výpravná publikace se zabývá budovou bývalé Malostranské radnice (dnes známé zvláště jako Malostranská beseda) v kontextu vývoje celé Malé Strany. Komu by se zdálo, že jedna stavba – dosud ostatně pro svou léta zašlou fasádu spíše nezajímavá – je pro jednu knihu příliš, bude nejspíš překvapen. A to nadvakrát. Za prvé mimořádnou krásou samotné budovy, která se „vyloupla“ v průběhu náročných a objevných restaurátorských a stavebních prací. A za druhé množstvím zajímavých informací, které se k budově Malostranské radnice, posléze sídlu Malostranské besedy, váží.
Samotné dějiny budovy odrážejí dramatické dějinné události nejen Prahy, ale celé země. A jsou prostoupeny nejedním tajemstvím. Kdo radnici postavil? Kdy a v jaké podobě zde vznikly ony půvabné tři věže, které byly nyní konečně po 183 letech obnoveny. A co jim případně předcházelo?
Autoři líčí téměř detektivní pátrání po těchto odpovědích a podrobně se zabývají i nalézáním věrohodného tvaru radničních bání. Postupné hledání správné cesty v kontextu vývoje slohů, myšlenek i dějin samotných představuje v pravdě intelektuální dobrodružství. Ale je to dobrodružství, které není odtrženo od reality. Nebylo by totiž možné je zažít bez důsledného a poctivého uplatnění tradiční řemeslné práce – zvláště té tesařské, kamenické a pokrývačské. V mnohém aspektu byly způsoby a postupy tradičních řemesel v průběhu práce na rekonstrukci radnice přímo znovu objeveny.
Závěrečná část knihy připomíná kulturní tradici Malostranské besedy a otevírá pohled do budoucnosti této instituce.
vázaná, celobarevná, formát 240 × 240 mm, 120 stran; dobové ilustrace, fotografie, nákresy a plány
Ukázka
Přestavba Malostranské radnice a její renesančně-manýristická podoba
Malostranská radnice zůstala po pasovské epizodě zle poničena, a proto bylo mezi radními a konšely dohodnuto, že obec vyvine úsilí, aby postavila radnici novou. Měla to být reprezentační budova naznačující už svým vzhledem, že toto město bezprostředně sousedí s královským sídlem. V roce 1617 byla proto městskou radou k císaři Matyáši vypravena prosba o příspěvek na stavbu nového radního sídla, neboť dosavadní radnice byla těžce poškozena za vpádu Pasovských v roce 1611 a ze stejného důvodu byli i malostranští měšťané finančně vyčerpáni. Císař skutečně Malostranským dal vyplatit příspěvek 330 tolarů a tento kapitál se stal základem finančního zajištění radikální přestavby staré budovy, která byla pravděpodobně ihned zahájena.
Samozřejmě, že nebylo možné předvídat, do jak historicky nepříznivé doby stavba směřuje. Všeobecný neklid v zemi a nejisté vyhlídky dalšího politického vývoje po aktivním zapojení pražských měst do stavovského odboje v letech 1618–1620 byly nepříznivou dějinnou kulisou této stavby. Malostranská obec se musela navíc podílet na stavovských vojenských nákladech a zdroje pro financování stavby radnice brzy zcela vyschly. O nepříznivé situaci jednala v březnu 1619 městská rada, bylo rozhodnuto vyvarovat se zbytečných nákladů a směřovat k úspornému programu, který by umožnil budovu co nejdříve využívat. Právě v tomto období bylo dokončeno to nejdůležitější, tedy reprezentativně zdobná průčelní budova do náměstí s atikou nad korunní římsou. Jaký byl záměr, jak vybavit radnici věží nebo věžemi, kolik jich mělo být a kde měly být vztyčeny, je otázkou, na niž nelze uspokojivě odpovědět. Zcela jistě lze jen konstatovat, že byl zpomalen nebo zcela pozastaven postup stavby na severní a východní straně, tedy v křídle ke kostelu sv. Tomáše a do dnešní Josefské ulice. První zasedání v novém rathauze, jak zaznamenal radní písař, se uskutečnilo dne 26. listopadu 1619. Bylo to tedy ještě celý rok před bitvou na Bílé hoře.
---
Jak je všeobecně známo, pro identitu člověka je důležitá jeho tvář, pro identitu historické stavby její průčelí. Přesněji řečeno, charakter průčelí měl vypovídat o všem, čím tato stavba chtěla být: radnicí královského města, která svou reprezentační podobou měla poukázat na bezprostřední sousedství s císařským sídlem. Není proto divu, že měla být postavena ve slohu, jaký byl módní u panovnického dvora, protože vyšší úroveň než „panovnický sloh“ neexistovala. Pokud takto skutečně měšťané uvažovali, jejich výběr tvůrce návrhu by nepochybně směřoval k hradnímu staviteli Giovannimu Mariovi Filippimu.
Podívejme se, co onen neznámý umělec, ať Filippi, Bussi, Bossi nebo někdo jiný, vytvořil za překvapivě působivou kreaci. Hlavní průčelí je orientováno k západu (do Malostranského náměstí). Je členěno průběžně přes celou plochu tak, že římsy oddělují horizontálně podlaží a pilastry dělí plochu vertikálně. To vytváří klidný rastr osmnácti polí – vždy po šesti ve třech podlažích. Manýristické prvky výzdoby jsou charakteristické zejména pro rámování sdružených oken v každém poli prvního a druhého patra a výzdobu pilířů, které okenní pole vertikálně oddělují. Jsou to zejména rozeklané trojúhelné frontony nad okny, vyzdobené vázami uprostřed a piniovými šiškami po stranách, motivy triglyfů v konsolách pilastrů prvního patra a hermy na jónských hlavicích pilastrů druhého patra. V severním nároží jsou pilastry zdvojeny a za tímto rohem do Letenské ulice fasáda v rytmu výzdoby hlavního průčelí pokračuje. Na této boční straně se také zachovala partie renesanční atiky.
Množstvím drobných výzdobných prvků působí plocha průčelí velmi bohatě, ale nikoliv neklidně. Lze vycítit, že jejich volba a vzájemná návaznost je promyšlená, harmonická, projev suverénní. Pravidelné opakování polí fasády budí z větší dálky zdání monotónnosti, jako kdybychom se dívali na stůl s vyloženými a vzorně srovnanými kartami.
Popis průčelí, který by bylo možné nepochybně rozebrat ještě mnohem detailněji, je to jediné, co lze z dochované stavby vyčíst o původním manýristickém návrhu. Vše ostatní, co se týká vzniku zastřešení, výzdoby nad korunní římsou a vztyčení trojvěží, je klubkem dalších těžko ověřitelných hypotéz, domněnek i sporů.
Nová Malostranská radnice není pochopitelně úplnou novostavbou. V dobách jejího vzniku nebylo zvykem vyčistit parcelu a stavět od základů nově. Proto i zde bylo využito starých základů a zdiva předchozích budov, avšak scelených pod jednotnou fasádu, aby opticky budova budila dojem jediné hmoty. V prvním patře byly upraveny (pravděpodobně i s jistou návazností na předchozí dispozici) tři velké místnosti. V severní byla zřízena tzv. obecní světnice, kde čekaly strany na přijetí nebo vyřízení, uprostřed byla nejhonosněji vybavená zasedací místnost, do níž vedly bohatě intarzované dveře s nápisem „Senatus 1619“. Ty byly po roce 1784 přeneseny do radnice Staroměstské. Třetí místnost sloužila jako úřadovna purkmistra a písaře. Do těchto tří hlavních místností radnice se vcházelo z otevřené arkádové chodby probíhající celým patrem podél dvorního průčelí. Není vyloučeno, že původní projekt počítal s delší budovou na severní straně, tedy s křídlem podél dnešní Letenské ulice. V něm mohlo být podle historika Malé Strany Cyrila Merhouta navrženo hlavní reprezentativní schodiště, které v budově chybí.
V zasedací síni rady byl zavěšen obraz Justicia, vytvořený rudolfínským malířem Bartolomějem Sprangerem.
Hledání autora původního projektu Malostranské radnice
Kdo byl tvůrcem architektonického návrhu stavby Malostranské radnice v roce 1617, zůstává pro historii hádankou, i když o hypotézy není nouze. Na Malé Straně byli usedlí mnozí významní italští stavitelé, k jejichž okruhu návrh svým výrazem a tvaroslovím jednoznačně směřuje.
Historik Cyril Merhout, který se na dějiny Malé Strany a její radnice ve své práci specializoval, se domnívá, že autorem by mohl být Jan Kampion de Bossi, asimilovaný Ital, měšťan Malé Strany, obyvatel blízké Tomášské ulice a od roku 1620 správce stavebního úřadu na Pražském hradě. Byl významnou osobností tehdejší Prahy, a tudíž nepochybně hoden důležitého úkolu. Pracoval kromě jiného na chrámu sv. Tomáše, pro který vytvořil dva portály, jižní a západní, na jejichž tvarovou podobnost s nadokenními římsami radničních oken Merhout poukazuje.
Pátráním po autorovi návrhu průčelí Malostranské radnice se intenzívním historickým průzkumem i tvaroslovnou komparací zabývala také historička umění Jarmila Krčálová. Poukázala na podobnost jmen a doložila, že v literatuře jsou často zaměňováni Domenico de Bossi a Giovanni Battista Bussi di Campione. Druhý jmenovaný je totožný s oním Merhoutovým Janem Kampionem de Bossi. Oba představitelé vrcholně umělecké formy stavebních profesí, zednické (Bossi) a kamenické (Bussi), se nejen setkávali při stavebních zakázkách, vyřizování záležitostí svých cechů, ale jsou zaznamenáni společně nebo jednotlivě při mnoha privátních událostech italské komunity na Malé Straně, jako jsou křty, svatby nebo dosvědčení závěti. Není sporu, že dokázali jeden jako druhý pracovat i jako stavitelé a suverénně navrhnout výzdobu stavby podle dobového cítění. Návrh Malostranské radnice byl bezpochyby zakázkou, kde na zpracování ornamentálního pojetí hlavního průčelí byl kladem větší důraz než na vnitřní dispoziční řešení, které bylo již víceméně odvozeno z úpravy dispozice přestavovaných budov staré radnice. Všichni Italové přicházející do Prahy vždy usilovali o získání měšťanských práv v obci, a jako měšťané, zpravidla velmi zámožní, se na její správě také často podíleli v úloze radních. Například Giovanni Battista Bussi byl mezi lety 1610 a 1615 několikrát malostranským purkmistrem a rovněž Domenico Bossi měl s radnicí bližší styky, protože v roce 1617 jako zámožný měšťan půjčil obci větší obnos právě na vybudování radního domu. Tato skutečnost je známa z pozdějších dokladů, kdy potomci stavitele vymáhali dlužnou částku zpět. Ať tomu bylo jakkoliv, je nesporné, že oba Italové s podobnými jmény měli v době, kdy návrh řešení průčelí Malostranské radnice vznikal, k tehdejší obecní samosprávě velmi blízko, a nelze předpokládat, že by se vůbec žádným způsobem, tedy ani radou, doporučením nebo posouzením, na tvorbě návrhu nepodíleli. Pro autorství některého z nich, ale třeba i jiného měšťansky aktivního malostranského Itala, by nepřímo mohla svědčit právě ta skutečnost, že tvůrce zůstal pro písemné prameny anonymní, protože jeho autorství bylo považováno za všeobecně známé.
Historik architektury a památkář Karel Kibic, který v mnoha svých odborných statích analyzoval typologické stavební varianty radničních budov v českých městech, se přiklání spíše k názoru, že autorem řešení průčelí Malostranské radnice by mohl být Giovanni Maria Filippi, zastávající do roku 1616 funkci hlavního hradního stavitele ve službách císařů Rudolfa i Matyáše. Opírá se o skutečnost, že autory renesanční podoby Novoměstské radnice byli v předchozím období postupně dva hlavní hradní architekti – Benedikt Rejd a Bonifác Wohlmuth. A analogicky by mohl být architektem Malostranské radnice další hradní architekt – Filippi. Teorii Filippiho autorství nevylučuje ani Jarmila Krčálová a z hlediska uměleckých předpokladů, vyspělosti řešení i znalosti originálních předloh římského manýrismu, z něhož je tvarosloví radnice přímo odvozeno, podporuje hypoteticky Filippiho autorství i nejfundovanější badatel v oboru působení italských umělců v Praze, historik umění Pavel Preiss.
Filippiho autorství návrhu Malostranské radnice má však malou „společenskou trhlinu“. Giovanni Maria Filippi byl v roce 1616 usvědčen ze zpronevěry stavebního materiálu a v listopadu téhož roku zbaven císařem funkce. Vzápětí odešel z Prahy a není známo ani jeho další působení na území Čech. Na druhou stranu, pokud by byl právě Filippi autorem skvělého řešení průčelí Malostranské radnice, což mohl před svým odchodem z Prahy koncem roku 1616 ještě stihnout, bylo nepochybně vhodné o této skutečnosti při předvádění návrhu počátkem roku 1617 spíše pomlčet, nebo dokonce za autora vydávat formálně jiného Itala. Takže ona „společenská trhlina“ Filippiho účast přímo nevylučuje.
Není velká naděje, že by tyto úvahy mohly být nějakým zázrakem po čtyřech stech letech jakkoliv ověřeny a doloženy. Nesporným faktem zůstává jen skutečnost, že stavba podle původního projektu byla po roce 1620 z důvodu finanční nouze přerušena. To však již bylo vynikající radniční průčelí i se svou výzdobou naštěstí hotovo.
Publikováno: 26.01.2010.
