Jak byste nazvali člověka, který fanaticky obdivuje Adolfa Hitlera, fyzicky a psychicky terorizuje svou rodinu a znásilňuje nejen dívky na ulici, ale i svou jedenáctiletou dceru, kterou v jejích osmnácti uvězní na dalších 24 let do plesnivé podzemní kobky, kde z ní učiní svou sexuální otrokyni a zplodí s ní 7 dětí? Právě takový je Josef Fritzl, kterému říkají „netvor z Amstettenu“.
Ptáte se, jak se něco takového vůbec mohlo stát? Jak to, že si nikdo ničeho nevšiml?
Josef Fritzl byl inteligentní člověk a chladný kalkulátor, který vedl dvojí život. Navenek vážený občan a expert ve svém pracovním oboru, žijící spořádaným životem se svou zbožnou manželkou a poslušnými dětmi. Uvnitř bezcitná stvůra, která kolem sebe rozsévá zlo a utrpení.
Kromě detailní analýzy charakteru násilníka Fritzla přináší tato kniha příběh statečné a hrdé Elisabeth Fritzlové, která se ani po 24 letech strádání a znásilňování nenechala zlomit a bojovala za záchranu sebe i svých děti. Kniha je hlubokou sondou do svědomí rakouského národa, který se zřejmě ještě nevyrovnal se svou nacistickou minulostí a žije v zajetí všeobecné nevšímavosti a úřednické byrokracie. Závěrem jsou uvedeny paralely s dalšími temnými příběhy věznění a týrání, které se v Rakousku v posledních letech vyskytly.
Autor knihy, britský novinář Allan Hall, napsal společně s Michaelem Leidigem knihu o Natasche Kampuschové. Mezi jeho další tituly patří například i Encyklopedie zločinu. Žije v Berlíně. Deset let byl dopisovatelem listů The Sun a Daily Mirror.
Publikováno: 13.02.2009.
ukázka z knihy
Josef Fritzl: Netvor z Amstettenu
Allan Hall
Obsah:
Předmluva
Část první: Ïábelský plán
1. Chlapec jménem Josef
2. Zlo v jeho duši
3. Jak vyřešit problém, kterým je Elisabeth?
Část druhá: Utrpení
4. Zmizení
5. Živoření v podzemí
6. Klam jako umění
Část třetí: Zázrak
7. Konec je blízko
8. Zemětřesení
9. Tajemství a lži odhaleny
10. Dohra
Doslov: Cestovatelé v zemi bez map
---
Předmluva
„Otevřte to!“ zaznělo zostra a stařec sebou trhl. Byl zvyklý rozkazy udílet, a ne je poslouchat. Po jeho bocích stáli dva policisté s ledovými výrazy ve tvářích. V mdlém světle žlutavé žárovky se blýskaly jejich nabité pistole. Nebylo nejmenších pochyb o tom, že to myslí vážně, a Josef Fritzl pochopil ve zlomku vteřiny, zatímco vyťukával na klávesnici elektronického klíče šestimístný číselný kód, že jeho vláda v tomto hrůzném království definitivně skončila.
Těžké betonové dveře, jež jednomu z policistů připadaly jako rekvizita z filmu o Indiana Jonesovi, se s rachotem otevřely a na Fritzla a jeho nezvané hosty dýchl zatuchlý teplý vzduch páchnoucí zeminou, potem a strachem. Fritzl byl na něj zvyklý, policisté nikoli. Oba zároveň sáhli po kapesnících a přitiskli si je na nos. Z toho pachu se jim zvedal žaludek, a hniloba, která tam na ně číhala a kterou právě pustili na svobodu, jako by se jim hned začala zvolna vpíjet do šatů a do kůže, celé je postupně prostoupila a pohltila a oni jako by se v tu chvíli stali samou součástí onoho příšerného tajemství, které se skrývalo tam uvnitř.
Bylo časné nedělní ráno, 27. dubna 2008, když se policisté se vydali za pánem podzemní skrýše, který před nimi otevřel sedmero zamčených dveří, a teprve když zadal tajný číselný kód u osmých, posledních dveří, se ocitli v dokonale utajeném brlohu, kde Fritzl dlouhých 24 let věznil vlastní dceru coby svou sexuální otrokyni. V této smradlavé kobce s ní zplodil sedm dětí, z nichž tři vyrůstaly celý život potmě – shrbené, bledé, s chůzí vratkou nedostatkem přirozeného pohybu, bez přátel. Chránily jeden druhého a svou matku. Svou statečnou matku Elisabeth, s níž – na rozdíl od jiných dětí – trávily každičkou vteřinu dne.
O několik okamžiků později byli vyvedeni na svobodu poslední dva obyvatelé podzemní skrýše, Felix (5) a Stefan (8), a odvezeni do místní nemocnice, kde se opět shledali se svou matkou. Když je v pátek večer směla sevřít v náruči jejich babička – pod jejímaž nohama strávili celý život, byli celí sinalí, nemocní, vystrašení a nedůvěřiví, ale rovněž vděční – vděční tak, že se to ani slovy vypovědět nedá – že jsou konečně venku z onoho betonového hrobu.
Vzhledem k otřesnému fyzickému stavu dětí a k tomu, že v oficiálních registrech existovala pouze Elisabeth, policie pochopila, že příběh, který jim Elisabeth začala líčit, je pravdivý. Přestože však věděli, že ono vězení někde musí existovat, nemohli mu dlouho přijít na stopu. Jedinou šanci pro ně představoval Fritzl sám. Vyzvedli si ho proto ve vyšetřovací místnosti amstettenské policejní stanice a odvezli ho na místo činu, kde Fritzl policisty zavedl do svého utajeného světa, schovaného za almarou plnou vyschlých plechovek od barvy, krabiček se zrezivělými šroubky a hřebíky, starých vrtáků, klubek drátů, rolí izolační pásky, štětek, transformátorů a umělohmotných květináčů.
Jeden z nich později řekl, že jeho první dojem z toho, co viděl za těmi dveřmi, a ze setkání s nebohými obyvateli onoho podzemního světa, mu připomněl záběry z tábora nucených prací. Za druhé světové války byly v Amstettenu dva pobočné lágry koncentračního tábora Mauthausen-Gusen. Tehdy v nich zahynulo něco mezi 122 766 a 320 000 lidmi. Policista kdysi viděl fotografie vězňů z místního tábora, kteří byli drženi v otřesných životních podmínkách a bez denního světla. Válka však skončila před pětašedesáti lety a jeho by ve snu nenapadlo, že něco takového někdy uvidí na vlastní oči. Takovéto věci jsou přece historie. Nebo snad ne? Co se tady vlastně dělo?
Tak snadno to všechno mohlo vzít úplně jiný, mnohem tragičtější konec. Kerstin, vážně nemocná Elisabethina dcera, kterou Fritzl několik dnů předtím pustil z vězení, aby se jí mohlo dostat odborné pomoci, a která se posléze stala začátkem jeho konce, mohla zemřít ještě předtím, než se Fritzl rozhodl jí dát svobodu. Mohl znemožnit Elisabeth, své dceři, kterou si držel pod zámkem jako stroj na plození dětí, Kerstin navštěvovat. Avšak věznitel Fritzl, svrchovaný vládce světla a temnoty, nakonec udělal chybu a jeho bizarní tyranii byl konec. Během následujících 24 hodin se třiadvacetitisícové rakouské město Amstetten rozrostlo o téměř tisíc obyvatel – byli to novináři a členové televizních štábů, kteří se utábořili před Fritzlovým domem, aby seznámili svět s tímto nebývale zvrhlým případem.
Hrdinkou tohoto příběhu dobra a zla je Elisabeth, kterou znásilňoval vlastní otec a která byla následně nucena nést následky jeho nezvladatelných pudů a starat se o jejich šest dětí. Sedmé ještě jako nemluvně zemřelo a jeho tělíčko bylo spáleno v kotli spolu s domovním odpadem. Tři děti žily spolu s ní v podzemní kobce. Nikdy si nehrály s jinými dětmi, nikdy neviděly hvězdy na nebi, nevěděly, co je to déšť. Celá jejich existence byla zasazena do 55 čtverečních metrů sklepního vězení bez oken, vyhloubeného pod domem jejich věznitele. Ostatní tři děti směly kupodivu žít venku, ve světě, který byl pro obyvatele podzemí prostě „za dveřmi“, a neměly tušení, jaká muka podstupuje den co den dole pod jejich nohama jejich rodná matka a sourozenci.
Tato kniha se zabývá muky, útrapami a konečným vítězstvím lidského ducha v okamžiku, kdy se Elisabeth jednomu z lékařů svěřila se svým hrůzným příběhem. Její dcera umírala, prokletí bylo zlomeno a ubohá žena byla konečně schopna vyjevit skutečnost tak ďábelskou, že to nemá v soudobých dějinách obdoby. Svět měl dosud pouze abstraktní představu o onom ďáblovi. Tato kniha odhaluje podrobnosti o člověku jménem Fritzl – co jej motivovalo, co mu činilo potěšení, co způsobilo jeho deviaci. Vedle jeho finančních záležitostí zkoumá jeho obdobně složité sexuální úchylky. Kromě jeho nahodilých známostí zde vypovídají lidé, kteří ho skutečně znali.
Je zde načrtnut Fritzlův raný život, faktory, které se podílely na zrodu tak těžko uvěřitelné krutosti tohoto člověka. Čtenář se na těchto stránkách seznámí s člověkem, který je víc než jen obyčejným zločincem. Fritzl je bezesporu netvor. Netvoři však žijí mezi námi a nosí lidskou tvář. Lidská tvář Josefa Fritzla představuje druhou stranu mince; stranu, jež musí být rovněž důkladně prozkoumána, jestliže se zde vedle zrůdy prezentované v médiích má objevit také pravdivý portrét tohoto jedince.
Totéž platí také o Elisabeth, objektu pozoruhodné posedlosti svého otce. Její přátelé a známí z dávných let zde s vřelostí a s láskou dolují z paměti vzpomínky na tuto ženu. Většina této knihy je věnována jí, neboť ona se stala Fritzlovým osudem. Její děsivý příběh o utrpení v rukou vlastního otce zde ochotně pomáhají vyprávět její přátelé, příbuzní a známí.
Exkluzivní rozhovor pro tuto knihu poskytl Franz Polzer, člověk, který vedl vyšetřovací skupinu, jež odhalila podzemní vězení a jeho tajemství. Polzer popisuje, jak se Fritzl před odhalením svého tajemství kroutil, a svědčí o Elisabethině statečnosti tváří v tvář ukrutnosti, jíž musela čelit. Pan Polzer je člověk, který se vyjadřuje velmi přesně, člověk, který rozhodně nemá sklony k nadsazování a přehánění. Vlastními slovy líčí případ, jehož vyřešení bylo tak prosté. Přesto byla ale tato kauza současně i tou nejotřesnější, s jakou se za dobu své praxe setkal.
Poslední kapitola této knihy nebyla ještě napsána: Josef Fritzl musí být buď uznán vinným, nebo prohlášen za nepříčetného. Buď bude odsouzen k mnohaletému, pravděpodobně doživotnímu vězení, nebo zavřen do psychiatrického ústavu. Ať už bude jeho další osud jakýkoli, nebude zdaleka tak krutý jako osud, k němuž Fritzl odsoudil svoji dceru a své potomky.
A pak je tu ještě osud jeho obětí, tělesně i duševně těžce poškozených nelidským zacházením. Čeká je mnohaletá terapie, jejímž cílem bude naučit je žít v normálním světě. Nyní jsou však jako trosečníci v zemi bez map. Dosud si sice vedli poměrně slibně, avšak žádný lékař nemůže s jistotou říci, jak se jim bude dařit v budoucnu.
A konečně rakouský národ se bude muset smířit s daným stavem své společnosti. Amstettenský případ ukázal prstem na temné stránky lidské psýchy a sociálních struktur společnosti, jejichž obětí se stala Elisabeth a její děti a jejichž obětí se stala v roce 1998 také Natascha Kampuschová, dívka, která osm a půl roku trpěla v temné kobce pod domem svého únosce. Země W. A. Mozarta a jeho hudby už několikrát ukázala, že není schopna se náležitě vyrovnat s přízraky své nacistické minulosti. Josef Fritzl připustil, že to byla právě ona doba, která na něho měla nejvýznamnější vliv, která nejsilněji utvářela jeho charakter a která z něj udělala to, čím byl. Bylo-li období vlády nacistů živnou půdou pro vznik Fritzlova zrůdného alter ega, pak je logické se domnívat, že jeho odkaz měl vliv i na to, že Rakušané Fritzlovi jeho složitý zločin v podstatě umožnili.
V Rakousku bylo dlouho zvykem vše nepříjemné a kontroverzní vytěsňovat na okraj zájmu, rozškatulkovat a odsunout pryč a vrátit se zase co nejrychleji ke konejšivým obrázkům zasněžených alpských vrcholků a jablečného závinu, k tomuto přívětivému a veskrze pozitivnímu image tohoto moderního evropského státu. Ta doba je však nyní definitivně pryč: Josef Fritzl ukázal, že je nutné, aby se Rakousko postavilo čelem ke své minulosti i současnosti. Rakušané už nemohou žít podle hesla Schein nicht Sein, přesvědčeni, že to, jak člověk vypadá, je důležitější než to, jaký skutečně je. Fritzlův případ musí znamenat konec tohoto způsobu myšlení. Zaslouží si to minimálně oběti jeho 8516denní hrůzovlády.
Část první
Ïábelský plán
1
Chlapec jménem Josef
Můj program výchovy mládeže je tvrdý. Je nutné z nich vytlouct veškerou slabost. V mých hradech Teutonského řádu budou vyrůstat mladí, před nimiž se bude třást svět. Chci surovou, dominantní, odvážnou a krutou mládež. Mladí musejí být schopni snášet bolest. Nesmí v nich být nic slabého, nic jemného. Musí se v nich probudit k životu divoká a nespoutaná šelma. ... A takto učiním definitivní konec tisícům let lidské změkčilosti. ... Takto stvořím Nový řád.
Adolf Hitler, 1933
Malému Josefovi zbývalo 26 dní do třetích narozenin, když přišli nacisté. O několik roků později chlapec líčil svým spolužákům v Hauptschule Kirchengasse, jak seděl tátovi na ramenou a nadšeně přihlížel, jak pochodují ulicí, hraje řízná hudba a ve vlahém jarním větru vlají prapory. Když se Rakouskem rozlétla zpráva o Hitlerově vstupu do země, zavládla všude radostná, slavnostní atmosféra. Josefův otec v předvečer onoho dne poučil chlapce o zvláštním významu příchodu německých vojsk do země. „Přišli nás zachránit, přišli zachránit Rakousko,“ řekl mu. Malý Josef tomu příliš nerozuměl, ale líbily se mu jejich uniformy. Také se mu líbilo, že s ním otec mluví. To se nestávalo příliš často, s výjimkou okamžiků, kdy ho otec káral.
Vzápětí zazněl mohutný řev, který na okamžik přehlušil neúnavný jásot davů, a zpoza rohu pomalu vyjel otevřený mercedes, jenž si to pomalu šinul okolo obchodního domu Adolfa Gregera, jednoho z hrstky židů v tomto městě, který i se svou rodinou později zmizel a zahynul – na rozkaz jiného Adolfa, jiného Rakušana, který stál nyní před předním sedadlem mohutného vozidla a svým typickým způsobem zdravil lid. Vozidlo se pomalu ubíralo po hlavním náměstí a lidé jej sledovali s očima zvlhlýma nábožnou úctou, ochraptělí jásotem, s tvářemi rudými od piva, vína a bujarého nadšení. Adolf Hitler se záhy stal čestným občanem tohoto malého města a napsal starostovi dopis, jak byl dojat vřelým přivítáním, třebaže nic menšího neočekával.
Slova jako rasa, nadlidé či podlidé malému chlapci pochopitelně nic neříkala. Viděl však muže pochodující rázným krokem ve vyrovnaných řadách. V jiskrných očích měli výraz odhodlání k věcem, o nichž dítě ani se svou přirozenou inteligencí nemělo ponětí. Viděl, jak oni mužové proměnili jeho zasmušilé a odtažitě se tvářící sousedy v rozjásané a smějící se lidi. Stejně zapůsobili i na jeho otce. Malý Josef nezažil příliš mnoho okamžiků, kdy by mohl o svém otci říci, že byl „veselý“, a tento den v něm proto zanechal nesmazatelný dojem – jako otisk obří nohy dinosaura v poddajném písku.
Chlapec levou rukou mával malým papírovým praporkem se svastikou a pravici zvedal do výše v charakteristickém pozdravu nových vládců Rakouska, když tu mohutný mercedes zastavil jen pár metrů od místa, kde Josef seděl na otcových ramenou.
„Sieg heil!“ zvolali lidé okolo.
„Sieg heil!“ zakřičel chlapec.
Øád, disciplína, poslušnost. Otec mu řekl, že právě tato trojice byla inspirací lidem v hnědých košilích ze sousední země, a může-li lidská bytost, jež je na světě jen něco málo přes 1000 dní, po něčem doopravdy toužit, pak si chlapec přál vyrůstat rovněž podle tohoto vzoru. Bylo to, jako by kdosi vzal tenkou jehlu a naočkoval tomu dítěti pod kůži bacil extremismu, který pak od onoho dne utvářel jeho DNA.
Josef se stal svědkem obsazení Rakouska neboli Anschlussu – „připojení“, což je nevinný výraz, pod nímž se neskrývá nic jiného než násilné přičlenění země k Velkoněmecké říši. I její jméno zmizelo z map – po zbytek trvání Třetí říše bylo Rakousko známé jen jako Ostmark, Východní marka. Jeho obyvatelé však byli povětšinou spokojeni. Židé museli samozřejmě zmizet, ale tím se rakouský lid příliš netrápil. Během holocaustu se Východní marka postarala o 40 % pracovních sil a 75 % velitelů koncentračních a vyhlazovacích táborů. Byli to především Rakušané, kdo organizoval deportace židů: 80 % těch, kteří pracovali pro Adolfa Eichmanna, hlavního organizátora masového vraždění, pocházelo z této země horských pastvin. Nicméně bujaré přivítání příchodu nacistů, které se odehrávalo 14. března 1938 v Amstettenu, probíhalo v oné opojné době i v dalších městech a vesnicích po celé zemi. A později se pak země zase uchýlila do bezpečné konejšivé iluze, že byla vlastně první obětí svého severního souseda. Tato mentalita skýtala – a stále skýtá – Rakušanům potřebnou útěchu, byť často s tragickými důsledky…
Josef Fritzl se zařekl, že nikdy nebude jako jeho otec – líný, nespolehlivý opilec. Osud však tomu chtěl, že nakonec byl v mnoha směrech stejný jako on – svou touhou ovládat, nutkáním použít pěsti, když mu přestávala stačit slova, a svým neukojitelným libidem.
Fritzlova matka se v roce 1920 provdala za muže jménem Karl Nenning, ten však v roce 1927, zhruba osm let před Josefovým narozením, zemřel. Marie se nikdy znovu nevdala, měla však milence, který ovšem nebýval často doma. Byl to její bratranec a především budižkničemu, který se rád napil, a Marie ho asi čtyři roky potom, co s ní zplodil Josefa, vyhodila. Mít v té době nemanželské dítě na katolickém a hluboce konzervativním rakouském venkově se rovnalo cejchu vypálenému na čele provinilce. Marná byla všechna snaha utajit Josefův nemanželský původ, sousedé se na Marii a její dítě dívali skrz prsty a byla to v jejich očích nesmírná hanba. Ale jak Fritzl později v životě zjistil, lidé mají krátkou paměť a přepsat minulost není těžké…
2
Zlo v jeho duši
Nakonec hlídal dům i v noci. Jakoby nic se procházel kolem, někdy jezdil okolo na kole. Věděl už, kdy ten člověk chodí do práce, věděl, kdy se tam zhasíná a kdy rozsvěcí, a podle toho si rozvrhl strategii. Vždycky si sestavil plán – to bylo Fritzlovo. V tu noc, kdy se rozhodl udeřit, mu počasí přálo: měsíc visel nízko nad obzorem, vál mírný vítr, obloha byla jasná. Nahmatal v kapse nůž a se zvláštním potěšením se polaskal s čistým, tvrdým ostřím. Vřelo v něm zvláštní vzrušení. Tu šelmu v sobě nedokázal zkrotit. Ach ano, dnes si to skutečně vychutná! Obezřetně přešel na druhou stranu ulice, přistoupil k oknu, násilím je otevřel a v několika vteřinách byl uvnitř. Tiše se vplížil do ložnice, kde se vrhl na mladou ženu, která tu spala jen v negližé, vytáhl nůž a vzal si, co mu, jak se domníval, po právu patřilo...
Fritzl podle policejních expertů spadá do třetí kategorie - násilníci, kteří se potřebují ujistit o své moci. Tito jedinci nemají dostatek sebedůvěry a zkušeností v mezilidských vztazích, díky nimž by si mohli vytvořit normální uspokojivý vztah k ženě. Jsou přesvědčeni o tom, že ženu musejí dobýt, jako když horolezec pokoří horu nebo jako když si toreador podmaní býka. Ve směrnicích FBI se píše:
Žije nebo pracuje v blízkosti oběti a předem si ji vytipuje tajným sledováním nebo stopováním. V typických případech vniká do jejího domova v časných ranních hodinách a probudí ji. Použije minimálního násilí, vyhrožuje jí zbraní, ozbrojen ale být nemusí. Představuje si, že je milencem oběti, takže ji může požádat, aby se svlékla nebo aby si vzala negližé, začne ji líbat nebo zahájí milostnou předehru. Násilníci potřebující se utvrdit ve své moci tvoří 21 procent všech násilníků. Tento typ pachatele je ze všech nejméně fyzicky agresivní, nemívá v úmyslu oběti ublížit nebo ji usmrtit. Narozdíl od ostatních typů násilníků ho může odradit, začne-li oběť křičet, plakat, prosit nebo se bránit.
V roce 1962, ve věku 32 let, ženatý, s dvěma dětmi, nadějný a schopný Josef Fritzl položil základní kámen svého podzemního žaláře, do něhož později uvrhl svou dceru Elisabeth. V Linci, kde pracoval, začal sledovat dům jedné zdravotní sestry, jejíž manžel odcházel na noční směny. Jednou v noci se Fritzl rozhodl zaútočit. Jeho libido překročilo hranice, ve kterých se obvykle drží u člověka, jenž má co ztratit. Vlezl oknem dovnitř, vešel do ložnice, zamával nožem a přiložil jej ženě k hrdlu. Projela jím slastná vlna vzrušení. Zbožňoval ten pocit, že má nad někým neomezenou moc...
Té dámě je dnes 65, a když v dubnu 2008, po jedenačtyřiceti letech snahy zapomenout, znovu spatřila na televizní obrazovce jeho tvář, děsivý zážitek se jí vrátil do živé paměti. „Když jsem uviděla v televizi jeho obličej, věděla jsem hned, že to je on. Poznala jsem ho podle očí. Tehdy po tom jsem celou noc nespala,“ říká dnes. „Je to, jako by se to stalo včera. Cítila jsem, jak mi někdo stahuje přikrývku, a myslela jsem, že se vrátil manžel,“ pokračuje. „Ale potom jsem ucítila, jak mi tiskne ke krku ten nůž. Øekl mi: ‚Jestli pípneš, podříznu tě.‘ A pak mě znásilnil.“
Odborníci, kteří se zabývají takovýmito násilníky a jejich oběťmi, jsou přesvědčeni, že by ji nezabil, ale ona to samozřejmě nemohla vědět. Někdejší šéf linecké policie Gerhard Marwan charakterizoval Fritzlovo znásilnění dotyčné ošetřovatelky jako „brutální napadení“. Vedl tenkrát vyšetřovací skupinu, která Fritzla dopadla. „Našli jsme ho podle otisku dlaně, který zanechal na místě činu,“ říká, „a kromě toho ho identifikovala oběť.“
Fritzla ovládal zběsilý sexuální pud a rovněž neochvějná jistota, že si bere jen to, nač má právo. V letech, kdy se formoval jeho charakter, se v duchu opájel fantaziemi o pohlavním styku se svou matkou, avšak nyní se vzpomínce na Marii nemohla rovnat žádná žena. Fritzl vnímal ženy jako prostředky svého uspokojení, jež se hodí jen na jednu věc. Všechno to byly děvky, běhny, coury. Jak později dosvědčily dívky pracující v místních nevěstincích, Fritzl zacházel se ženami jako s bytostmi, které postrádají lidské city, a tudíž si nezaslouží žádnou něhu ani úctu.
Ona zdravotní sestra však nebyla první. Měsíc předtím se pokusil znásilnit jedenadvacetiletou dívku. Podle policejního záznamu ji zatáhl do ebelsbergerwaldského lesa. Dívce se podařilo mu utéct a později ho identifikovala jako útočníka. Spis se zmiňuje i o Fritzlově záznamu o exhibicionismu, jímž v místních lesích děsil osamělé výletnice. To byl další projev jeho komplexu a jeho naprosté neúcty vůči ženám coby lidským bytostem.
Po jeho zatčení v roce 2008 se objevila další žena, která uvedla, že ji Fritzl v druhé půli 60. let znásilnil. Dotyčná, jíž bylo tehdy 20 let, řekla, že pachatel k ní vnikl oknem. „Ucítila jsem, jak mi na krk přiložil ten nůž, a pak mi řekl: ‚Jestli pípneš, tak tě podříznu.‘ “ – Stejná slova, jaká použila zmiňovaná zdravotnice. „A pak mě znásilnil. Styděla jsem se, proto jsem to neohlásila na policii. Jsem si na sto procent jistá, že to byl Fritzl.“
Nakonec to ale bylo znásilnění oné zdravotní sestry, z něhož byl Fritzl usvědčen a za které byl odsouzen k 18 měsícům za mřížemi. Soudce, který vynesl rozsudek, dodal, že trest „by byl vyšší, kdyby vaše minulost nebyla čistá a kdybyste neměl manželku a čtyři děti.“ Fritzl si za svůj čin odseděl necelý rok. Jeho předchozí zločiny zůstaly neodhaleny a nepotrestány, a než Fritzl dospěl k finálním krokům svého velkého „projektu“, postaral se rakouský soudní systém o to, aby byl jeho trestní záznam vymazán.
3
Jak vyřešit problém, kterým je Elisabeth?
Páchlo to tam močí a kamenná zem byla studená. Dívky se zabalily do spacích pytlů, jak nejlépe to šlo, a dohodly se, že jedna zůstane vzhůru, zatímco ta druhá bude spát, a potom se zase vystřídají. Zvedl se studený průvan a popohnal po zemi pár zmuchlaných igelitových pytlíků a nějaké staré noviny. Uprchlice byly venku už týden a z jejich snů o tom, že si najdou práci a nějaké bydlení, zbyl jen tenhle trampský život. Byly špinavé, unavené, nevyspalé, zoufalé a měly hlad. Tady ve Vídni na ně nikde nečekal žádný zlatý poklad; město se k nim obrátilo zády. Pod očima měly rozmazanou řasenku. Slíbily si, že zítra najdou nějakou veřejnou umývárnu a trochu se umyjí. Nádraží ale bylo stejně lepší než ty odporně páchnoucí záchody v zastrčeném koutě parku, v nichž nocovaly před třemi dny.
Jedna z dívek se vztekle mračila. Před pár dny to vypadalo jako celkem zajímavé dobrodružství – jen tak se sbalit a vyrazit... Vzrušení se však rozplynulo spolu s jejich skromnými úsporami. „Hlavně nevím, proč jsem tě vůbec poslouchala,“ řekla. „Myslím, že bychom se měly sebrat, vrátit se domů, omluvit se a zase normálně žít.“
„To se ti snadno řekne,“ odvětila Elisabeth Fritzlová. „Ale dobře víš, že já se vrátit nemůžu...“
Kdy to celé začalo? Kdy ty pocity překročily hranici? Kdy se z nemístné myšlenky stala děsivá skutečnost? Co přimělo Josefa Fritzla pohlížet na svou dceru jako na sexuální objekt, který je tu jen k uspokojení jeho sexuálních tužeb a k tomu, aby mu dal velkou tajnou rodinu, o které snil? Čím si Liesl, jak jí doma říkali, zasloužila takový osud?
To arogance, doprovázená chtíčem a znásobená posedlostí, sváděla chorou mysl Josefa Fritzla do nejtemnějších míst. Společnicí na této cestě mu pak měla být jeho nejmilejší dcera, která se nyní místo své matky stala terčem otcových zvrácených fantazií. Univerzální tabu incestu existuje a vyvíjí se už celá tisíciletí a v různých kulturách je vnímáno pod různými úhly pohledu. Západní civilizace ho povětšinou vnímá jako porušení zákonů zakazujících sex nebo sňatek mezi blízkými příbuznými (ve Fritzlově případě mezi otcem a dcerou). Především to je však zneužití síly, kdy silnější jedinec zneužívá své moci nad tím slabším a bez soucitu jej ponižuje. Když se Josef Fritzl rozhodl začít znásilňoval svoji dceru, vedla ho k tomu čistě touha po vlastním uspokojení. Vůbec nepomýšlel na to, jaké následky bude jeho jednání mít pro Liesl.
K 28. srpnu 1984, kdy Josef Fritzl uvedl v život svůj šílený plán, vedla ještě dlouhá cesta. Ta vyžadovala důkladné plánování a také důkladné mlžení a zametání stop, k čemuž bylo zapotřebí i ocelových nervů. Vyžadovala nejvyšší utajení, lži, klam a naprostou sebejistotu. A především vyžadovala překročení všech morálních hranic. To byl triumf vůle Josefa Fritzla: že si dovedl ospravedlnit to, co dělal, a žít s tím, více či méně spokojeně, následujících 24 let.
Elisabeth se stala osudnou nejspíše její krása a také její umíněnost. Mezi lidmi se často s nadsázkou žertuje o tom, že když se děvče začne měnit v ženu, musí ji otec držet pod zámkem, aby uchránil její čest, když si na ni začnou dělat zálusk nehodní chlapci. Elisabeth měla tu smůlu, že se její zvrácený otec rozhodl tento populární žert proměnit ve skutečnost.
Elisabeth se už jako dítě prohřešila proti mantře „řád, disciplína, pořádek“, která určovala otcův život. Bylo jí teprve 12, když podle policie její otec, jehož chorou mysl utvářela fascinace nacistickou érou a nezkrotná touha ovládat, začal budovat sklepení, v němž ji později uvěznil. Vzhledem k tomu, jak podrobně a obsáhle Fritzl budování své podzemní kobky plánoval, je nutno brát jen s velkou rezervou jeho pozdější tvrzení, že dceru zavřel pod zámek, aby ji ochránil před vnějším světem, aby se „nespustila“, nechytila se špatné party, nezačala kouřit, pít, flámovat a brát drogy. Elisabethin osud otcovy sexuální otrokyně byl nalinkován dávno předtím, než vzala do úst první cigaretu. „Otec si mě pro sebe vybral,“ řekla později policii. A Fritzl si ji vybral ve skutečně velmi útlém věku…
(Následuje vylíčení rodinných poměrů Fritzlových, despotické a agresivní chování otce, který děti i manželku bil. Připojeny jsou i komentáře přátel a známých rodiny.)
I další Elisabethin přítel, který si přál zůstat v anonymitě, dosvědčuje, že Fritzl své děti bil. „Ale nepadaly takové normální facky ani pohlavky,“ dodává. „On do nich bušil pěstmi. Její bratr mi jednou řekl: ‚Ta svině nás jednou umlátí.‘ “
Naděje na únik od nenáviděného otce Elisabeth svitla, když v patnácti letech vyšla ze školy a poprvé v životě začala žít mimo domov – začala se učit na servírku ve Strengbergu. Učení trvalo tři roky a zahrnovalo praktický výcvik v oboru, docházku do hotelové školy ve Waldeggu poblíž Wiener Neustadtu, jižně od Vídně – a asi 240 km od otce – a nějaký čas také práci servírky v Tyrolsku. Elisabeth začala pracovat v Tyrolsku, aby byla dál od Amstettenu a od tyranského otce, ale i tak se musela vracet domů a být pod jeho kontrolou, protože jí ještě nebylo 18.
Susanne Parbová dodává: „Elisabeth vždycky říkala: ‚Kéž by se mi povedlo tamodtud utéct, to by bylo skvělé. Už se nemůžu dočkat, až budu od něj pryč.‘ Jakmile začala pracovat v tom Strengbergu, začala si šetřit peníze. Měla v plánu odejít z domova hned, jak jí bude osmnáct, protože potom by ji už nemohl nutit zůstávat doma. Už měla sbaleno a připravovala se na loučení s maminkou, když zmizela. Vypadalo logicky, že utekla a dala se k nějaké sektě, protože všichni věděli, že žila ve strachu z otce. Než zmizela, říkala mi, že ji otec strašně mlátí. On byl ale chytrý a nikdy ji neuhodil tak, aby si někdo mohl všimnout podlitin – proto to nikdo nevěděl. O znásilňování ale Elisabeth nikdy nemluvila. Myslím, že se za to musela strašně stydět...“
Bohužel nikdo kromě Elisabeth a jejího otce nevěděl, jaké hrůzné věci se u nich doma dějí a jaké utrpení musí dívka snášet. Zůstala s ním dokonce sama i jednou o letních prázdninách, kdy Rosemarie s jejími dvěma sestrami odjela na rekreaci. Na přiložených fotografiích vidíme, jak si sestry užívají prázdninové idylky – opalují se, projíždějí se na člunu, dovádějí v azurově modré vodě... a jedenáctiletá Liesl mezitím prožívala horké chvíle se svým otcem.
Ten přitom sám vymýšlel situace, kdy s ní zůstával sám, a mohl ji zneužívat bez rizika prozrazení či náhodného odhalení…
Je zřejmé, že Fritzl mohl začít svou dceru pohlavně zneužívat a nerušeně v tom pokračovat, neboť Elisabeth zapadala do vzorce, jenž je společný všem obětem. Podle odborníků je pro každé zneužívané dítě nesmírně obtížné se s tímto problémem někomu svěřit. Většinou se velmi stydí a ti, kteří je zneužívají, jim namluví, že je všichni budou nenávidět, budou se jim smát nebo jim nebudou věřit. Také když pachatel dítěti vyhrožuje nebo tvrdí, že by mohl ublížit někomu, koho má dítě rádo, dítě vůbec nepochybuje o tom, že by mohl své výhrůžky splnit. Elisabeth se se svým trápením chtěla někomu svěřit, aby to přestalo, ale měla strach, že by jí nikdo nevěřil nebo že by jí nepomohli. Víme, že mnohé dětské oběti si nechávaly podrobnosti incestu pro sebe po řadu let a plný rozsah svého trápení, strachu a bolesti odhalily až v dospělosti – pokud vůbec. Fritzl manipuloval svou obětí tak, že by si byla nikdy nedovolila se někomu svěřit; vytvořil atmosféru strachu a zničil veškerý pocit bezpečí, který rodina za normálních okolností poskytuje…
Když se Elisabeth v patnácti letech začala učit číšnicí, nejspíš si myslela, že to bude její jízdenka na svobodu, že se konečně zbaví svého trápení. Jedné své kamarádce se svěřila v dopise, jak „dospělá“ si připadá; doufala, že s penězi z programu si bude moci dovolit udělat dlouhé prázdniny v Itálii nebo ve Francii…
28. ledna 1983 Elisabeth utekla z domova a ještě s jednou dívkou z práce odjela do Vídně, kde pak žila a skrývala se ve 20. městském obvodě… (Dívky ale nakonec objevila policie a předala zpět rodičům. Elisabeth byla opět v moci svého tyranského otce)… Někoho na policii nebo na úřadech mělo napadnout se podívat, proč ty dvě vlastně utekly z domova, a ne je prostě jen vrátit rodičům. Myslím, že Elisabeth měla tenkrát namále. Například vím, že týden předtím, než utekla, spolykala prášky na spaní. Nevím, jestli to bylo jen jakési volání o pomoc nebo skutečný pokus o sebevraždu. Ale zjevně to všechno bylo nad její síly. Ale nikdo nepovolal žádného psychologa nebo psychiatra, aby se na ni a na její život podíval blíž. Nikoho to nezajímalo. Elisabeth utekla, protože už nechtěla snášet otcovo zneužívání, a moje kamarádka šla s ní, protože byly nejlepší přítelkyně a ona jí chtěla pomoct.“
Podle blízkých příbuzných to nebylo poprvé, co Elisabeth utekla. Poprvé podnikla jakýsi pokus o útěk, když jí bylo patnáct – odjela stopem do Lince a pár nocí se tam sama jen tak potulovala. Poslední pokus o útěk jí už ale neprošel. Následkem něho v jejím otci uzrálo rozhodnutí, že už nikdy nedopustí, aby mu utekla. A když se pak Elisabeth třetí týden v únoru 1983 vrátila domů, zbývalo jí už sotva 18 měsíců svobody. Pak zmizela v jeho podzemním žaláři.
Svými pokusy o útěk Elisabeth nechtěně poskytla Fritzlovi příhodný materiál k vysvětlení jejího zmizení. „No, ta holka se opravdu nevyvedla, viď, Paule?“ řekl Paulu Hoererovi. „Jen se podívej, co se navyváděla jen ten poslední rok – utekla do Vídně, kouřila, chlastala, pelešila se s kdekým... Dělám si starost jen o její matku, ta je z toho celá špatná. Všichni jsme se snažili udělat pro ni, co bylo v našich silách, chtěli jsme pro ni to nejlepší... ale některým lidem prostě není pomoci, že? Některým lidem prostě není pomoci...“
Část druhá
Utrpení
4
Zmizení
Bylo hotovo. Finální práce byly dokončeny – podlaha položena, dlažba zaspárována, sporák byl zapojen, záchod uveden do provozu... Elektřina sem proudila na účet nájemníků, protože Fritzl ji mazaně napíchl na ostatní byty. Sprcha fungovala, rychlozmrazování rovněž. Odpadní potrubí bylo, stejně jako záchod, napojeno na hlavní domovní odpadní systém; o většinu tuhého odpadu se tu postará mohutný kotel, který vyhříval celý prostor, a to, co nebude možno spálit, bude pod rouškou noci vyneseno ven.
Fritzl se zachechtal. Mohl by dát do novin inzerát a pronajímat to tu americkým turistům – levně, protože tu chybí výhled... Ale tady bude bydlet jen jeden člověk. Plná penze, tiché, klidné místo, výhled do zdi. Délka pobytu: neurčitá.
Do stavby (a také do přípravných prací, plánů a různých opatření za účelem utajení) investoval v přepočtu asi 2 335 000 Kč – z nichž část získal jako grant od městského zastupitelstva – a stovky hodin práce…
5
Živoření v podzemí
Předtím, než měla děti, byli jí v chmurném životě společníky jen teror a nuda. Potom měla alespoň důvod, proč vytrvat. Musela být silná kvůli nim. Potřebovala mnoho odvahy a síly, aby přežila v situaci, v níž by se už dávno zlomily i charaktery silnější než ona. Téměř pět prvních let svého pobytu v té páchnoucí, vlhké a hrobově tiché díře žila, aniž s někým promluvila, aniž si mohla přečíst knihu či aniž měla alespoň představu o tom, jak plyne čas. Přes tlusté betonové zdi a masivní dveře neslyšela ani kroky svého trýznitele, když šel za ní dolů po těch jedenácti schodech, jež oddělovaly její svět od toho vnějšího. Den byl noc a noc byla den, nezřetelná mlha nekonečně pomalu se vlekoucích hodin splývala v jednu velkou mučivou masu promarněného života, jež jí prorůstala duší jako houba. Nevedla si žádný deník, neměla nikoho, na koho by se mohla obrátit, nikoho, kdo by slyšel její křik a pláč – kromě Boha. Neustále se modlila, aby ji vysvobodil, a její modlitby byly tak usilovné a vroucí, že si to nedovedla ani představit, když kdysi chodila každou neděli s matkou, bratry a sestrami do kostela na mši. Otec s nimi nikdy nechodil, a nyní to byl právě on, kdo jediný slýchal – a ignoroval – celých těch 24 let její prosby a modlitby.
Hloubku svého zoufalství odhalila hned v prvních svých prohlášeních. V oněch prvních dnech a hodinách bušila do zdí a škrábala na strop, skučela bolestí a křičela o pomoc, která nepřicházela. Polámala si nehty. Prsty i ruce až po předloktí si rozedřela do krve. Od neustálého křiku a volání jí bylo zle a plakala tak dlouho, dokud jí z očí tekly slzy. Do té doby snad ani netušila, že člověk může tak dlouho plakat.
Nemohla vědět, že podzemní labyrint je střežen osmero dveřmi a že ty poslední, ty, které otci pomáhala namontovat, váží půl tuny. Tady dole by doslova mohla vybuchnout bomba a venku by nikdo nic neslyšel. A přesně to měl její otec v úmyslu.
V její moci nebylo zhola nic. Rozhodovala jen o tom, kdy půjde na záchod nebo se umýt. Bloumala bezcílně po labyrintu sem a tam jako nějaký pomatený Mínótaurus a marně hledala cestu ven. A tonula ve vzpomínkách na minulost – minulost, která přes všechno otcovo bití a znásilňování bývala i příjemná – a zoufale se snažila vybavit si co nejvíc radostných okamžiků. Vzpomínala, jak si v létě s ostatními dětmi hrávala na louce před pensionem, když byl otec v zahraničí nebo doma v Amstettenu a ona se nemusela třást před jeho tyranií. Vzpomínala na maminčinu vlídnost a laskavost, na to, jak šetřívala peníze, aby mohla dceři dopřát věci, které by otec nikdy neschválil ani nedovolil koupit. Vzpomínala na koupání v Mondsee, na to, jak se sestrami podnikaly výlety za kamarády z tábora – kamarády, kteří pro ni byli jako starší sourozenci.
Někdy si hrála na to, že je na prázdninové pěší túře. Představila si kopec, na kterém byla kdysi jako dítě, a v duchu si spočítala, jak dlouho by asi trvalo, než k němu dojde. Mohla mít klidně zhasnuto, když přecházela po cele o pětatřiceti čtverečních metrech, protože její rozměry znala za chvíli zpaměti. Po dvou hodinách rozsvítila zářivku a představovala si, že vyšlo slunce a že se v hladině jezera zrcadlí zasněžené vrcholky hor, které však existovaly jen v její fantazii. Celé hodiny přecházela po místnosti, pak si vzala sendviče, posadila se na lůžko a představovala si, že sedí na kameni a pozoruje veverky poskakující ve větvích mohutné borovice. Pak zkusila na chvíli usnout a přitom si představovala, jak ji na tvářích šimrají teplé sluneční paprsky a po modrém nebi přitom líně plují bílá oblaka. A jak usínala, broukala si přitom potichu slova staré vánoční koledy, která se v Rakousku zpívávala jako ukolébavka. Zpívala ji jí a jejím sourozencům maminka, když byli ještě děti.
Tiše jdi, ať dítě nevzbudíš.
Dnes narodil se Vykupitel,
křehkých lidí velký přítel,
Tiše jdi, ať dítě nevzbudíš.
Kdepak je? Ne, není v paláci.
A uvěřiti dá se stěží,
že právě zde v jeslích leží.
Kdepak je? Ne, není v paláci.
Poslouchej, jak pějí andělé!
Ten, jenž se zrodil z prosté ženy,
má v nebi trůn připravený.
Poslouchej, jak pějí andělé!
A když se pak probudila, slyšela už jen tiché vrčení chladničky a kovový bzukot zářivky. Byla-li její představa stále dost živá a silná, tak skutečná, že ještě skoro cítila vůni borovic, pokračovala ve „výletě“. A pokud ne, což se stávalo mnohem častěji, pak propukla v pláč a pokaždé si vzpomněla na svůj první den v téhle betonové rakvi, jak prosila otce, aby jí to nedělal. Elisabeth tušila, že je šílený. Prosila ho, škemrala, aby to nedělal. Slibovala, že bude dělat, co bude chtít, jen když jí to neudělá.
Prudce oddechovala, když se dívala do těch jeho bezcitných šedozelených očí, do očí tyrana. Měla pocit, že se jí hrudník zbortí dovnitř. Cítila, jak jí nabíhají žíly na krku. Polkla hořkost, která jí stoupala do hrdla, a zoufale vzlykla. Se spolužáky jejímu otci potají přezdívali Drákula, kvůli jeho zálibě v černém oblečení, nešťastnému účesu a jeho pronikavým očím – mrtvým očím, jak tvrdili někteří.
„Na to už je pozdě, Liesl,“ zahřměl nosovým rakouským dialektem. „Vzpírala ses příliš dlouho. Jsi zlá a zkažená a musíš pykat.“ Jeho hněv nabyl téměř biblických rozměrů. Toužil ji potrestat za její, dle svého přesvědčení zhýralý život, jenž odporoval jeho osobním zásadám. V tomto podzemním království, kde byl svrchovaným vládcem, splynuly a vykrystalizovaly všechny utajené složky jeho charakteru. Neomezená moc, jíž zde vládl, v něm notně povzbuzovala silné sexuální vzrušení, jež se v něm probudilo jen tím, že zavřel pod zámek svoji dceru, z níž na dlouhá léta učinil svou tajnou konkubínu.
Elisabeth si v duchu stále dokola přehrávala hrůzu onoho prvního dne a také vzpomínky na svůj někdejší život ve světě, který zůstal tam nahoře. Vzpomínala na své dětství, na to, jak musela doma „chodit po špičkách“, jak se jednou svěřila kamarádce. „Všichni bychom mohli od minuty tančit v baletu,“ dělala si legraci. „Mohli bychom chodit po minovém poli, jak zlehka jsme všichni uměli našlapovat a jak hbitě jsme se pohybovali po špičkách, když byl doma. Její dětství a dospívání bylo vlivem Fritzlovy nezvladatelné touhy vládnout smutnou a nelehkou dobou, na niž se jí nevzpomínalo právě snadno. Maminka ji samozřejmě milovala, stejně jako jejího bratra Haralda, vzpurnou Rosie i malou Doris. Ale Harald a Rosie už byli z domu a ona by byla nejraději hned utekla za nimi, když za ní naposledy přišel otec na další tajnou noční návštěvu a připravil jí další nekonečné okamžiky utrpení. Byla přesvědčená, že už to dál nevydrží. Ale musela.
Bylo 28. srpna 1984, když ji unesl a odsoudil k životu v tomto pekle. Hodiny jejího života se zastavily v den, kdy se rakouská vláda rozhodla vyplácet podporu mladistvým nezaměstnaným, kdy v britských přístavech vypukla stávka přístavních dělníků, kdy americká popová ikona Frank Zappa ohlásila, že na podzim bude mít v Rakousku koncert – na nějž už Elisabeth jít nemohla, kdy někdejší wimbledonský vítěz Björn Borg oznámil, že není otcem dítěte své přítelkyně, a kdy v Hamburku začal soudní proces s padělatelem „Hitlerových deníků“. V tento den Elisabeth na převážnou část svého života zmizela z povrchu zemského.
Americký psychiatr Stuart Grassian zkoumal vliv dlouhodobého pobytu v izolaci na lidský organismus u amerických vězňů. Americký vězeňský systém bývá nezřídka obviňován z intolerance a nehumánnosti. Nicméně vězni jsou zde proto, že se dopustili něčeho špatného, a jejich tresty jsou povětšinou časově omezené. Elisabeth byla uvězněna čistě proto, že to prostě byla ona. A bez šance na podmínečné propuštění.
Dr. Grassian, který působí od roku 1974 na lékařské fakultě Harvardovy univerzity, zjistil, že vězni zavření na samotku – kde mají stejně nebo v některých případech i více mentálních stimulů než Elisabeth – se brzy ocitají v nebezpečí rozvoje závažných psychických poruch, konkrétně specifického syndromu, který popsala již řada odborníků z různých prostředí, „která mají společný rys v podobě nedostatečné, nezdravé a omezené environmentální a sociální stimulace. V těžších případech je tento syndrom charakterizován neklidem, sklony k sebedestruktivnímu chování a zřetelnými psychotickými projevy. Pobyt v izolaci navíc vede ke zhoršení či opětovnému propuknutí již existujících duševních chorob nebo k rozvoji psychických poruch u jedinců, u nichž předtím žádné poruchy pozorovány nebyly. I u vězňů, u nichž vlivem pobytu na samotce nedošlo k rozvoji zjevné duševní poruchy, izolace téměř vždy vyvolala významné zhoršení stavu psychiky.“
